Máma a drogy... informace, kontakty, praktické rady
HOME > Příběhy

PŘÍBĚHY

"Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že i já se budu jednou bohužel řadit mezi ty lidi, co mají zkušenost s drogami.
Vždy jsem se toho bála, že bych umřela - i ve škole a na přednáškách nám o tom pouštěli odstrašující dokumenty a já kromě pár tahů z marjánky si nikdy nic nedala až do mých 30 let.

 

Začalo to úplně hloupě a nevinně. Hodně ošklivý manželství a ještě horší rozvod, ztráta bydlení ze dne na den, stěhování na azyl. Nejprve bez dětí - ty byly v Klokánku, než se na azylu uvolní místo pro rodinu, teda pro nás všechny. Byla jsem tam jak Alenka v říši divů. Jednou jsem nemohla spát, stýskalo se mi po dětech, a tak jsem šla do společenské místnosti a načapala tam další klientky, jak si zrovna rozdělávají pervitin. Musela jsem slíbit, že nic neřeknu a jelikož jsem se i bála, tak jsem souhlasila. Můj souhlas byl asi neuspokojivý, a tak mi drogu nabídly. Ano nevím, ale po chvíli váhání jsem řekla ano. Slíbily, že je to troška, co opravdu byla a že dají na mě pozor, že se nemám bát. Všechny zábrany šly stranou a přede mnou příslib toho, že starosti odplují, že se mi uleví a bude lépe...

 

A tak jsem si prvně dala.
Nic jsem necítila, až po chvíli hrozná žízeň, kde mi říkali, že musím hodně pít. Najednou jsem se dokázala bavit, byla jsem akční, a tak jsem začala tiše uklízet kuchyň a ani nevím, jak hodiny ubíhaly, ale najednou už ráno a povinný úklid, kde jsem uklidila i věci navíc. Nikomu nebylo nic divné a i mě těšilo, že jsem dostala za práci navíc pochvalu.
Uběhl nějaký čas a s pervitinem jsem se setkala opět a to už jsem musela dávku zaplatit 200,- a měla jsem ji na 2* nechtěla jsem to nějak přehánět.

 

Líbilo se mi, jak jsem akční a společenská, že mě lidi berou mezi sebe. Potkala jsem holčinu, pro mě byla naprosto úžasná a obdivovala jsem ji. Šest let žije na ulici, ale je čistotná a vždy čistá a voňavá, dbala o sebe, ale bohužel též brala. Využila toho, že jsem z ní paf a že jsem takový hodný blbeček. Teď, když to píšu, vidím, jak jsem byla naivní a hloupá. Dokonce mě donutila i šlapat. Jen aby bylo na jídlo a hlavně drogy. Já z 500,- měla sotva stovku. Zbytek byl pro ni. Nevadilo mi to, protože se mi věnovala, dávala mi pozornost a byla na mne tu chvíli hodná.

 

Nadešel den, kdy jsem mohla mít děti u sebe, a tak jsem s tím svinstvem na čas přestala.
Byla jsem unavená, ve stresu, bez peněz, ona byla na mě hnusná a zlá, a tak jsem v tom hnusném pekle pokračovala dál. Šlapala jsem, abych měla peníze. Zvláštní v této situaci bylo, že i přes všechny ty ,,sračky" bylo pro mě prioritou, abych měla pro děti, a to jsem vážně měla, dostávaly ode mě i na svůj věk velké kapesné. Nejdříve děti a vše pro děti a zbytek drogy a zbývalo fakt dost.
Dá se říci, že jsem měla v sobě trochu charakteru a děti na víkend dávala ke kamarádce, která neměla o tomhle ani tušení, a to jednak proto, že vše jsem tajila a taky jsem nechtěla, aby děti byly součástí toho vidět mě ,,sjetou". Dovršilo to tak, že jsem si pervitin začala píchat jehlou. Milovala jsem ten nájezd, ten adrenalin si dát, tu akčnost, společnost, nezávislost i chuť na sex, a to takovou, až jsem se i sama sobě hnusila. Chtěla jsem přestat, ale ona mě přemluvila tím, že se se mnou po půl roce vyspala. Pro mě to bylo tak nádherné, že jsem jí všechno odpustila. To byl kámen úrazu a vše nahrávalo jí. Několikrát mě i okradla, ale pak zaplakala a já jí odpustila. Hubla jsem a byla na to i hrdá, že se vejdu do věcí, co dřív ne. Měla jsem stálé zákazníky na sex, co mě volali a chtěli i několikrát do týdne.

 

Byla jsem na tom tak, že kolikrát jsem měla všude bankovky a nevěděla odkud, kde jsem k nim přišla, bylo to hrozný. Děti mě znali takzvaně z rychlíku. Potkala jsem i chlapa, co se mi zdál fajn a já si naivně myslela, že budeme rodina, to jsem si vždycky tajně přála. A tak jsem přestala šlapat i tolik brát, ačkoliv on bral taky. To se nelíbilo jí, protože už ze mě nic neměla, a tak mě na azylu práskla, že beru. Testy to samozřejmě potvrdily a vyhodili nás. To mi bylo jedno, šli jsme bydlet ke Karlovi. Bylo to fajn. Fetovali jsme jen, když děti byly pryč. Jenže Karlovi vypověděl dodavatel, a tak chodil k jinému. Nevím co, to teda bylo za směs, ale byl najednou zlý a agresivní, bil mě a pak i děti. Sebrala jsem ještě zbytek zdravýho rozumu, co ve mně zůstal, a utekla jsem. S dětmi jsme strávili den v krizovém centru, odkud jsem musela dát děti do Klokánku. Zjistila jsem, že jsem zase těhotná, ale mohla jsem zůstat u bývalé švagrové, kde už tak nás bylo jak sardinek, ale těhotenství mě vlastně zachránilo. I když dítě bylo neplánované a nechtěné, byla to záchrana, abych našla sílu ze dne na den přestat a vydržet. Potkala jsem lidi, co mi pomohli. Mému dítěti jsou už dva roky, já pořád abstinuji, držím se...Snad mu budu dobrou mámou.

 

Co mi drogy vzaly? Úplně vše, rodinu, děti, přátele, zázemí, sebevědomí.....
Co mi to dalo? Velké ponaučení, že tudy cesta nevede, je to jen iluze něčeho, co si nalháváme. Ono v jednu chvíli se veškeré drogy zdají coby přítel, ale ve skutečnosti vás připraví o vše, co máte i o vás samotné.
Já budu vždycky vděčná svému synovi, že mi stál a stojí za to s tím vším skončit a začít jinak.
Ostatní moje děti skončily v dětském domově, kde je navštěvuji, ale vím, že ten promarněný čas s nimi mi nic a nikdo nevrátí. Snad mi někdy odpustí. Nemůžu vzít vše zpět, i kdybych si to moc přála, ale mohu žít jinak, a to taky chci."

(podzim 2020)

 

 

Helena, 59 let

"Sedím na pískovišti a pozoruju svou tříletou vnučku. Vidím, jak je podobná své mámě - mojí dceři. Ta byla taky taková roztomilá šikovná holčička. Mají stejné oči, vlásky, pohyby. Pak se dcera v pubertě začala měnit, přestaly jsme si rozumět, neposlouchala, měla problémy ve škole, ze které ji pak vyhodili. Nevěděla jsem si rady, lezla mi už na nervy, až mi jednou řekli sousedi, že bere drogy. Byla jsem v šoku, křičely jsme na sebe, pak jsem ji vyhodila z domu.
Občas se objevila, najedla se, něco vzala a zase zmizela. Jednou přišla a viděla jsem, že čeká dítě. Vypadala strašně, vůbec jsem nebyla schopna nic říct, jenom jsem mlčela a koukala na ni. Takhle jsem si to nepředstavovala...Chvíli byla v pořádku, začala jsem doufat, že je to všechno za námi. Když byly malé tři měsíce, poprosila mě, abych ji na chvilku pohlídala, přišla za 3 měsíce...v děsném stavu.
Od té doby ji vychovávám já a bojím se. Bojím se, že to nezvládnu, že umřu moc brzo nebo onemocním, bojím se, že bude mámu hledat, že ji uvidí na ulici, že začne taky brát, bojím se, co řeknu vnučce, až se zeptá na mámu. Bojím se, že dcera jednou přijde a vezme mi ji. Bojím se, když v noci zazvoní telefon. Pořád se bojím..."

(červenec 2016)

 

Janka, 37 let

"Vždycky jsem si myslela, že přesně vím, jak budu vychovávat svoje děti. Má představa vypadala reálně a zdálo se, že nic mi ji nemůže ovlivnit, natož změnit. S tou svou pravdou jsem klidně usínala řadu let, než se mi děti narodily, ale i pár let poté. Jenže člověk míní, život mění. A na scénu přišly drogy. Děti byly vždycky na prvním místě, ale fet se začal prosazovat a já si lhala sama sobě natolik, až jsem oslepla. Myslím si, že jsem děti neokrádala o náš společný čas ani o intenzitu prožitků v něm, ale když se podívám zpátky, musím s velkou lítostí uznat, že mi spousta věcí unikla.
Děti rostou a já si uvědomuji, jak moc bych chtěla vrátit všechny ty chvíle zpátky. Někde ubrat, jinde přidat, něco málo pozměnit tak, aby věci neztrácely do budoucna smysl.
I normálně, bez drog je těžké vychovat děti, ale o to těžší je to s nimi. Jako matka, která si to všechno prožila, vám radím, proberte se, dokud je čas. Držím vám palce. P.S. Zítra už je pozdě."

(jaro 2016)

 

Radka, 35 let

"Už jsem nic necítila, nic mě nezajímalo, čekala jsem, až umřu a všechno mi bylo jedno. Měla jsem pocit, že jsem už všechno prožila, hlavně to blbý. Zajímalo mě jenom, jak rychle si vydělám na drogy. Pak jsem zjistila, že jsem těhotná. Už zase. Šok, děs, co teď, jak se toho zbavit..., ale pak, že by to teď vyšlo? Trvalo mi to dlouho, než jsem se rozhodla, že tohle dítě už nikomu nedám... Jsou to tři roky, abstinuji, o malou se starám, jak nejlíp umím, ale je to pořád hodně těžký.
K čemu mi moje dcera pomohla? Hodně mě motivovala k léčbě, k tomu, abych vydržela, byla lepší, srovnala mi pohled na život, přivedla mne k lidem, kterým věřím a kteří mi fakt pomohli. Kvůli ní chci mít doma domov."

(podzim 2012)

 

Kristýna, 29 let

"Sedím na lavičce léčebny a čekám na první návštěvu. Vzpomínám, jak se to všechno stalo...
V 14 letech jsem začala blbnout, dost těžká puberta, naši zoufalí, já musela všechno zkusit, připadala jsem si jako king. To, že beru perník, mi přišlo jako velký dobrodružství, pak přišly průšvihy, škola, krádeže, pasťák, léčebna, útěky, komunita. Podruhý jsem se v komunitě chytla, potkala jsem tu bezva lidi, který jsem respektovala, rozuměli mi. Až jsem tam chtěla zůstat. Vrátila jsem se do školy, naši mi pomohli, na drogy jsem skoro zapomněla.
Deset let jsem žila fajn, vdala jsem se, narodil se mi Honzík...Pak jsme se začala s mužem hádat, už ani nevím proč, přestal chodit domů, začala jsem pít, když jsem na něj doma čekala. Všichni mi říkali, ať toho nechám. Ten rok mám celý v mlze. Až jsem se jednou probudila na záchytce a nic si nepamatovala, ani kam zmizel můj čtyřletý syn. Naštěstí ho policie odvezla do kojeňáku, pak k mámě.
A teď na ně čekám, nenechali mě v tom..."

(květen 2015)

 

 

SANANIM z. ú.
Ovčí Hájek 2549/64A, 158 00 Praha 13
IČ: 00 49 60 90
Tel: 284 822 872; 284 825 817
Fax: 266 315 306
Pro zaměstnance
Nadace České spořitelny Metrostav Tondach Sudop
Praha 1 Hlavní město Praha Ministerstvo práce a sociálních věcí Ministerstvo zdravotnictví

© 2007 Sananim, z. ú. Všechna práva vyhrazena | Developed by Honeypot.cz


Creative Commons License
Uvedené dílo (dílo) podléhá licenciCreative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně 3.0 Česko