PŘÍBĚHY
Helena, 59 let
"Sedím na pískovišti a pozoruju svou tříletou vnučku. Vidím, jak je podobná své mámě - mojí dceři. Ta byla taky taková roztomilá šikovná holčička. Mají stejné oči, vlásky, pohyby. Pak se dcera v pubertě začala měnit, přestaly jsme si rozumět, neposlouchala, měla problémy ve škole, ze které ji pak vyhodili. Nevěděla jsem si rady, lezla mi už na nervy, až mi jednou řekli sousedi, že bere drogy. Byla jsem v šoku, křičely jsme na sebe, pak jsem ji vyhodila z domu.
Občas se objevila, najedla se, něco vzala a zase zmizela. Jednou přišla a viděla jsem, že čeká dítě. Vypadala strašně, vůbec jsem nebyla schopna nic říct, jenom jsem mlčela a koukala na ni. Takhle jsem si to nepředstavovala...Chvíli byla v pořádku, začala jsem doufat, že je to všechno za námi. Když byly malé tři měsíce, poprosila mě, abych ji na chvilku pohlídala, přišla za 3 měsíce...v děsném stavu.
Od té doby ji vychovávám já a bojím se. Bojím se, že to nezvládnu, že umřu moc brzo nebo onemocním, bojím se, že bude mámu hledat, že ji uvidí na ulici, že začne taky brát, bojím se, co řeknu vnučce, až se zeptá na mámu. Bojím se, že dcera jednou přijde a vezme mi ji. Bojím se, když v noci zazvoní telefon. Pořád se bojím..."
(červenec 2016)
Janka, 37 let
"Vždycky jsem si myslela, že přesně vím, jak budu vychovávat svoje děti. Má představa vypadala reálně a zdálo se, že nic mi ji nemůže ovlivnit, natož změnit. S tou svou pravdou jsem klidně usínala řadu let, než se mi děti narodily, ale i pár let poté. Jenže člověk míní, život mění. A na scénu přišly drogy. Děti byly vždycky na prvním místě, ale fet se začal prosazovat a já si lhala sama sobě natolik, až jsem oslepla. Myslím si, že jsem děti neokrádala o náš společný čas ani o intenzitu prožitků v něm, ale když se podívám zpátky, musím s velkou lítostí uznat, že mi spousta věcí unikla.
Děti rostou a já si uvědomuji, jak moc bych chtěla vrátit všechny ty chvíle zpátky. Někde ubrat, jinde přidat, něco málo pozměnit tak, aby věci neztrácely do budoucna smysl.
I normálně, bez drog je těžké vychovat děti, ale o to těžší je to s nimi. Jako matka, která si to všechno prožila, vám radím, proberte se, dokud je čas. Držím vám palce. P.S. Zítra už je pozdě."
(jaro 2016)
Radka, 35 let
"Už jsem nic necítila, nic mě nezajímalo, čekala jsem, až umřu a všechno mi bylo jedno. Měla jsem pocit, že jsem už všechno prožila, hlavně to blbý. Zajímalo mě jenom, jak rychle si vydělám na drogy. Pak jsem zjistila, že jsem těhotná. Už zase. Šok, děs, co teď, jak se toho zbavit..., ale pak, že by to teď vyšlo? Trvalo mi to dlouho, než jsem se rozhodla, že tohle dítě už nikomu nedám... Jsou to tři roky, abstinuji, o malou se starám, jak nejlíp umím, ale je to pořád hodně těžký.
K čemu mi moje dcera pomohla? Hodně mě motivovala k léčbě, k tomu, abych vydržela, byla lepší, srovnala mi pohled na život, přivedla mne k lidem, kterým věřím a kteří mi fakt pomohli. Kvůli ní chci mít doma domov."
(podzim 2012)
Kristýna, 29 let
"Sedím na lavičce léčebny a čekám na první návštěvu. Vzpomínám, jak se to všechno stalo...
V 14 letech jsem začala blbnout, dost těžká puberta, naši zoufalí, já musela všechno zkusit, připadala jsem si jako king. To, že beru perník, mi přišlo jako velký dobrodružství, pak přišly průšvihy, škola, krádeže, pasťák, léčebna, útěky, komunita. Podruhý jsem se v komunitě chytla, potkala jsem tu bezva lidi, který jsem respektovala, rozuměli mi. Až jsem tam chtěla zůstat. Vrátila jsem se do školy, naši mi pomohli, na drogy jsem skoro zapomněla.
Deset let jsem žila fajn, vdala jsem se, narodil se mi Honzík...Pak jsme se začala s mužem hádat, už ani nevím proč, přestal chodit domů, začala jsem pít, když jsem na něj doma čekala. Všichni mi říkali, ať toho nechám. Ten rok mám celý v mlze. Až jsem se jednou probudila na záchytce a nic si nepamatovala, ani kam zmizel můj čtyřletý syn. Naštěstí ho policie odvezla do kojeňáku, pak k mámě.
A teď na ně čekám, nenechali mě v tom..."
(květen 2015)